Při dnešních Běžkotoulkách potkáme živočicha, který u nás již téměř 500 let nežije, projedeme se podél železniční tratě, držící světový primát a prozkoumáme blíže jednu zajímavou technickou památku. Vyrazíme do jižní část Šumavského národního parku.
Čerstvé informace přímo od losa
Výchozím bodem je obec Stožec, ležící na břehu Studené Vltavy 30 kilometrů jihozápadně od Prachatic. Na začátku minulého století zde žilo téměř 3000 obyvatel. To už dnes není pravda, jejich počet se zredukoval na pouhých 200, ale i tak zůstává Stožec jednou z nejkrásnějších šumavských obcí. Vyrazíme z místního Infocentra, zaprvé tu mají ty nejčerstvější informace a zadruhé jen tady můžete potkat losa evropského - možná jediný šumavský exemplář vítá turisty právě a jedině tady. Ale pozor, není to žádný drobeček, v dospělosti samec dorůstá okolo dvou metrů v kohoutku a váhy až 500 kg.
Není Vltava jako Vltava
Ze Stožce vyrážíme na jih směrem na Nové Údolí proti proudu Studené Vltavy. V jednom z předchozích dílů jsme navštívili pramen Teplé Vltavy, který leží kousek od Kvildy pod Černou Horou, dneska se přiblížíme k prameni Studené Vltavy na pár kilometrů, leží totiž u obce Haidmühle, která je první německou vesnicí za Novým Údolím. To bývalo v minulosti rušnou pohraniční osadou, ale zbyla z ní jen jedna chalupa a malé romantické nádraží. Ovšem malé jen co se týče rozměrů, ne významu. Stojí totiž na nejkratší mezinárodní železnici na světě, měřící pouhých 105 metrů. Jeho součástí jsou i tři historické železniční vagony, ve kterých je muzeum a občerstvovací stanice. V zimě jsou bohužel zavřené - alespoň důvod vrátit se i v létě.
Podél spojnice Severního a Černého moře
Pokračujeme čerstvě protaženou stopou směrem Na Jelení vrchy, po zhruba 5 kilometrech narazíme na Schwarzenberský plavební kanál spojující jeden z přítoků Studené Vltavy s rakouskou řeku Große Mühl, přítokem Dunaje, čímž propojuje úmoří Severního a Černého moře. Byl vystavěn na žádost knížete Jana Nepomuka I. ze Schwarzenbergu pod vedením Josefa Rosenauera a jeho celková délka činí 44 km. Kanál sloužil od roku 1793 do roku 1962, tedy téměř 170 let k plavení dříví do Vídně a v době předválečné patřil mezi největší chlouby Schwarzenberských panství a i dnes, v přetechnizovaném světě, musí návštěvník ocenit důmyslnost tehdejších stavitelů. V období komunismu se kanál neudržoval a na mnoha úsecích byl zanešen a poničen. V současnosti je zrekonstruováno na 15 km z původní délky a dané části jsou prohlášeny technickými památkami. Vedle tohoto kanálu existuje na Šumavě ještě druhá, menší vodní cesta, financovaná Schwarzenbergy – Vchynicko-tetovský kanál, jehož stavby se taktéž zhostil Josef Rosenauer.
Po magistrále až skoro k ledovcovému jezeru
Další tři kilometry kopíruje trasa Šumavské magistrály břehy plavebního kanálu, a i když vede z mírného kopce (spád 2 – 4 promile) zdá se jako bychom běželi po rovině - na Šumavě celkem vzácnost. Na další křižovatce, pojmenované Hučina odbočuje kanál směrem na Jelení, ale my pokračujeme na jih až k Plešnému jezeru (1090 mnm). Toto původně ledovcové jezero je zahloubeno do svahu hory Plechý (1378 mnm) - odtud i název, která je nejvyšším bodem české části Šumavy. Samotné jezero leží 500 metrů stranou od Šumavské magistrály, ale stopa k němu je upravená, takže není důvod jezero nenavštívit.
V místě skonu posledního šumavského medvěda
Po prohlídce Plešného jezera se vrátíme po Šumavské magistrále zpět až ke křižovatce Hučina, ale tentokrát pokračujeme podél plavebního kanálu směrem na Jelení, po dalším kilometru narazíme na zajímavou novogotickou stavbu, tou je Horní portál plavebního kanálu. Do Jelení (900 mnm) zbývá 500 metrů a protože je to jediná možnost občerstvení, tak ji rozhodně doporučuji využít. Z Jelení vyrazíme z mírného kopce na sever Medvědí cestou. Její název není jen tak samoúčelný, po dvou kilometrech potkáme ukazatel, který označuje místo, kde byl údajně zastřelen poslední šumavský medvěd. Po šesti kilometrech se Medvědí cesta napojí opět na Šumavskou magistrálu a ta už nás pohodlně dovede zpátky do Stožce.