Tentokrát se s Cyklotoulkami vydáme do jižních Čech a hned na dva výlety. Delší severní a kratší jižní.Navštívíme krále českých hradů, vydáme se postopách velkého vojevůdce i jeho literárního opaku, no bude toho dost....
Začínáme v Písku
Vyrážíme z Písku, který se rozkládá se na obou březích řeky Otavy už od poloviny 13. století a díky řadě privilegií se relativně rychle rozvíjel, aby se v 16. století stal jedním z nejbohatších měst tehdejšího království. Důležitým faktorem utvářející charakter města je jeho unikátní propojení s řekou Otavou, díky čemuž se zde zachovaly jedinečné historické památky. Především je to Kamenný most, nejstarší stavba svého druhu v Čechách, která statečně odolává zubu času již od 13. století. Za zmínku stojí též nejstarší vodní elektrárna, je doposud funkční a zároveň slouží jako technické muzeum. Určitě ale nevynechejte procházku nádherně zrekonstruovaným centrem, kde je ke spatření velké množství historických staveb a je doslova prosyceno dobovou atmosférou.
Zlatonosná řeka bez pramene
Otava je skutečně zlatonosnou řekou, jejíž bohatství pravděpodobně inspirovalo i zakladatele Písku. Nemá vlastní pramen, vzniká soutokem Vydry a Křemelné u Čeňkovy pily na Šumavě a než vteče do Vltavy, urazí úctyhodných 111 kilometrů. Patří mezi naše nejčistší a nejkrásnější řeky, v minulosti se tu vyskytovali dokonce i perlorodky. Navíc má poměrně svižný tok, což z ní činí jednu z nejvyhledávanějších řek mezi opravdovými vodáky. My jsme tu dnes ovšem na kole, takže si pohledy na ni vychutnáme jen ze sedla bicyklu.
Magický les
S Písku vyrazíme na sever po značené cyklotrase 1158 a po pěti kilometrech dojedeme do obce Borečnice. Tady začíná cyklisticky nejkrásnější část dnešního výletu. Asfaltka se změní v dobře upravovanou lesní cestu vedoucí po horním ochozu údolí vyhloubeném Otavou. Vesnice vystřídá krásný smíšený les, terén se rozvlní a v dálce občas zahlédneme stříbřitý odraz řeky. Zdejší les je zcela mimořádný, je tvořen směsí modřínů, smrků, borovic, habrů a lip, podobné složení lesa jinde než u Otavy nenajdete.Po pěti kilometrech jízdy lesem narazíme na studánku, a ne ledajakou! Jmenuje se Houžvička a má údajně čarovnou moc: její voda nejen léčí a ochraňuje, ale navíc má schopnost přijímat a přeposílat informace.
Je třeba zabít Sekala či raději Plavecký mariáš?
Pokračujeme dál severním směrem, až k obci Varvažov, tady uhneme doleva a přejedeme Otavu, která už je v těchto místech pořádně široká a je vlastně již nedílnou součástí Orlické přehrady. Ve Varvažově sesedněte z kol a vesničku si pořádně prohlédněte, protože patří k obcím s nejlépe dochovanou lidovou architekturou, dnes dokonce vyhlášenou za památkovou zónu. Před zámkem je náves s rybníkem, dochovaly se usedlosti v klasicistním stylu i roubená stavení. A koho neláká architektura, tak ten může posedět v místní hospůdce U hastrmana, která sice neposkytuje přímo historické hodnoty, ale i tak je tu stále plno. Budete-li se cítit ve Varvažově jako doma, pak není divu. Obec je vyhledávanou filmařskou destinací a v minulosti se zde natočili populární díla české kinematografie, například film Je třeba zabít Sekala či Plavecký mariáš s Jaroslavem Marvanem a Květou Fialovou v hlavních rolích.
V ptačím ráji
Z Varvažova je to na Zvíkov pět kilometrů víceméně po rovince, takže jsme tu cobydup. Samotný hrad se rozkládá na skále nad soutokem Otavy s Vltavou, tady už Orlické přehrady a kromě historických zajímavostí je tu i jedna přírodní. I když se vybudováním vodní nádrže výrazně zvedla hladina vody, zůstala zde spousta skalních štěrbin a úkrytů, ve kterých sídlí populace největší evropské sovy – výra velkého a zároveň i té nejmenší, kterou je kulíšek nejmenší. Území v okolí hradu proto bylo vyhlášeno podle směrnic EU Ptačí oblastí.
Na hradě Zvíkově a Zvíkovské podhradí
Historie hradu Zvíkov je spjata s rodem Přemyslovců, jeho zakladatelem byl pravděpodobně Přemysl Otakar I. Areál hradu, patřící k nejvýznamnějším památkám středověké architektury u nás, je překvapivě útulný. Na první pohled hrad zaujme množstvím impozantních věží, kde každý, jak praví zdejší pověst, kdo zde přespí, do roka zemře. My jsme se ovšem rozhodli osud raději zbytečně nepokoušet, dáváme kola do úschovny na parkovišti, a se vydáváme na projížďku lodí z místního přístavu; pohledy z lodi jsou mimořádně působivé. Zpátky už žádnou významnou památku nepotkáme, ale zase si užijeme klidnou cestu vedoucí krásnou přírodou, kdy vám ve vlasech vlaje stříbrný vítr, svítí měsíc nad řekou a pod vámi burácí splav. Tak toto můžete zažít jenom ve Šrámkově Písku. A komu by to nestačilo může se vydat ještě na jeden výlet, tentokrát na jih po stopách slavných i méně slavných válečníků.
Kestřany
Vyrážíme opět z Kamenného (chcete-li Jeleního) mostu po značené cyklostezce směrem na Kestřany a cestou přejedeme další most, tentokrát Zátavský. Ten není nijak mimořádný stavebně ani historicky, ale právě podél něho probíhala na konci druhé světové války demarkační linie oddělující ruskou a americkou armádu. Obci Kestřany dominují už z dálky dvě nádherné gotické tvrze a mezi nimi stojící barokní zámek. Horní tvrz a zámek už jsou dnes neobydlené a ani jinak využité a člověka okamžitě napadne, že to je velká škoda, na druhou stranu, co s nimi? Na běžné bydlení jsou příliš velké a tudíž nákladné, a jiné využití ve vesnici s počtem obyvatel nedosahující ani k tisícovce těžko vymyslet. Alespoň že druhá tvrz má svého šikovného a pracovitého majitele. Každopádně pohled na dvě mimořádně velké gotické tvrze se zámkem uprostřed malé jihočeské vesničky je celkem překvapivý.
Památník u Sudoměře
Pokračujeme směrem na Lhotu u Kestřan, při přejezdu přes Otavu si po pravé straně všimněte zajímavé barokní kaple stojící osamoceně přímo na břehu řeky. Po chvilce se asfaltka mění v polní cestu, ta v těžko rozpoznatelnou stezku, že už to vypadá, že jsme museli zabloudit, a najednou je to tu! Zpoza stromů, uprostřed ničeho, ze tří stran obklopena rybníky se vynoří jedna z největších skulptur u nás - monumentální socha vojevůdce Jana Žižky, připomínající jeho vítězství v bitvě u Sudoměře. V památné bitvě se zde husité ubránili přesile královského vojska a strakonických křížovníků především díky vozové hradbě a šikovného využití terénu, konkrétně rybniční hráze a bahnitého dna vypuštěného rybníku. Jednalo se o první větší bitvu husitských válek, která byla na počátku vojenské slávy Jana Žižky, ač v ní zatím nebyl jediným a zřejmě ani hlavním velitelem. Památník vznikl u příležitosti pětistého výročí bitvy a monumentální 16metrová stavba je celá tvořena kamennými kvádry.
Putim
Od monumentálního památníku se vrátíme zpět na silnici a pokračujeme přes Ražice na Putim. Ražice jsou typickou jihočeskou vesničkou s krásnou návsí, hospodou a velkým rybníkem. Někde tady se, alespoň podle románu J. Haška, potuloval i slavný voják Josef Švejk když putoval ke svému regimentu. V Putimi je proto hned několik jasných důkazů: zaprvé tu stojí Švejkova socha a pak i pamětní tabule označující četnickou stanici, kde byl podroben i na dnešní dobu brutálnímu výslechu, který si spousty z nás pamatuje díky nezapomenutelnému filmovému ztvárnění Rudolfa Hrušínského a Jaroslava Marvana. Vzhled obce určuje její poloha - leží na soutoku řek Blanice a Otavy, je tu hned několik mostů, náhon, mlýn a řada domků z ve stylu selského baroka. Vkládá tak další dílek do mozaiky jihočeských vesniček, které jsme na dnešním putování poznali.