Poklidné jihočeské městečko toho skrývá víc, než neobeznámený návštěvník vůbec tuší.
Víte třeba že, součástí Písku je ostrov? Kolik měst u nás se může pyšnit tím, že na jeho území je opravdový, nefalšovaný ostrov? A na tom ostrově je hospoda. Hezká, stylová hospoda – prostě idyla. Ten ostrov leží na zlatonosné řece, kolika městy protéká zlatonosná řeka? Ta řeka se jmenuje Otava a nemá pramen, vzniká soutokem Křemelné a Vydry na Šumavě pod Čeňkovo pilou. Přes tu řeku vede most, tedy samozřejmě víc mostů, ale jeden z těch, co stojí v Písku je nejstarším dochovaným mostem v Čechách. Z jedné strany toho mostu (jmenuje se Kamenný) na nábřeží stojí sochy, což by nebylo až tak výjimečné, kdyby ty sochy nebyly z písku. Každý rok na jaře postaví v Písku na nábřeží několik soch z písku a ty pak zdobí město až do podzimu (nebo velké vody). Ty sochy nejsou žádní drobečkové, na každou z nich se spotřebuje cca 20 tun písku. V Písku prostě pískem nešetří. Z druhé strany toho nejstaršího mostu, na opačném nábřeží, stojí elektrárna. A protože jsme v Písku, tak ta elektrárna není jen tak obyčejná elektrárna, ale je to nejstarší veřejná vodní elektrárna v Čechách a navíc je pořád v provozu (došlo jen k výměně turbín), do kterého ji uvedl v roce 1887 František Křižík. Ta elektrárna je volně přístupná veřejnosti, její součástí je muzeum a některé exponáty v něm vystavené, můžete spatřit jen a pouze tady. No elektrárna, co na tom, řekl by skeptik, ale jsme v Písku, takže návštěva zdejší elektrárny je zajímavá i pro netechnické, řekl bych až romantické typy. Stojí totiž hned pod Šrámkovým splavem a návštěvník s trochou fantazie tu i dnes může zaslechnout Stříbrný vítr…, ti méně romantičtí si tu klidně můžou půjčit loďku nebo opéct buřty. Hned vedle té elektrárny stojí sladovna, Sladovna s velkým S. Slad tu sice už nezraje, ale pivo si tu dát můžete, hned vedle jsou dvě restaurace, ale hlavně je tu největší galerie pro děti v Čechách. Tak tohle všechno je v Písku. Spousta turisticky zajímavých míst je samozřejmě i v okolí města, a protože dopravním prostředkem letošního léta bude kolo, nabídnu dvě cyklotrasy, které mohou v lecčems konkurovat i samotnému Písku.
Na sever
Cestu na sever (cyklostezka č.12, cca 40 km) jsem absolvoval už před lety, takže připomenu jen klíčové momenty. Prvních pět kilometrů vede při pravém břehu Otavy, tedy víceméně po rovince, cesta se vlní jen horizontálně a je z větší části vyasfaltovaná, takže celkem pohodička. Řeka je tu příjemně divoká, trošku zvlněná a čistá, což láká kromě cyklistů i rybáře. Tahle idylka končí po pěti kilometrech, kdy se musíte dostat na druhý břeh, k čemuž slouží plynová lávka. Od ní se začíná stezka vlnit i vertikálně a přichází cyklisticky nejkrásnější úsek cesty, příjemná lesní šotolina vás dovede až do Varvažova. Vesnické památkové zóny ve stylu lidového baroka s krásným kostelem a zámkem, kde se odehrál podle mého soudu nejlepší český western. Snímek Je třeba zabít Sekala se natáčel právě tady. Pokračujeme přes Zvíkovské Podhradí, městečko se stylovým pivovarem až k architektonicky nejzajímavější zastávce této trasy, kterou je Zvíkov. Hrad, jehož historie je spjata s rodem Přemyslovců (zakladatelem byl pravděpodobně Přemysl Otakar I.) patří k nejvýznamnějším památkám středověké architektury u nás. Zvíkov, který je označován za krále českých hradů kromě běžných exponátů nabízí něco, co jinde nemají - nádherný výhled na Otavu a Vltavu. Koneckonců soutok obou řek v kombinaci s úchvatnou scenerií Orlické přehrady a majestátností hradu je tou pověstnou třešničkou na dortu tohoto výletu. Hned pod hradem je půjčovna lodí a přístav, takže všechno výše popsané si můžete prohlédnout i z vody.
Na jih
Vyjet z města směrem na jih lze hned po třech trasách, já se vydal po té s označení 1146, protože nejlépe naplňuje motto výletu (které jsem zvolil) a jež zní: ,,Po stopách vojenských velikánů´´. Zhruba dva kilometry od centra Písku stojí po levé straně zajímavá budova, a to jak rozměrově, tak i architektonicky. Jedná se o Zemský hřebčinec Písek, podnik se statusem národní kulturní památky. První plemenní hřebci sem byli umístěni v roce 1902 a o jeho chod se až do roku 1924 starala armáda, takže alespoň historicky do naší trasy perfektně zapadá. Asi sto metrů za hřebčincem narazíme na památník setkání spojeneckých armád v roce 1945, od kterého pokračuje celkem příjemná cesta převážně lesem až do Putimi, kde stojí socha pravděpodobně nejznámějšího českého vojáka. Co naplat, že bojoval ještě za císaře a jeho rodinu a do armády (a nejen tam) vnesl vlastnosti, které jsou možná spíše negativní, jeho vliv na českou společnost je rozhodně nepopiratelný.
Tak nad tím by si Švejk hlavu ukroutil
Zdálky vypadá Putim jako obyčejné jihočeské městečko, rybník, kostel, okolo pár domků, ale první pohled může být matoucí. Na celkem bohatě osázeném rozcestníku při vjezdu do města zaujmou dvě cedule: Švejk a Zvířátka. To, že Švejka v Putimi zadrželi a vyslýchali je věc celkem známá. Dnes tu jako vzpomínka na tuto událost stojí socha ztvárňující chlapíka s pohodovým výrazem v obličeji, rukama v kapsách, který má nakročeno ke svému regimentu. Hezké, ale nic mimořádného. To pod označením zvířátka našinec objeví věci, nad kterými by Švejk, ale hlavně strážmistr Flanderka kroutili nevěřícně hlavou. V na první pohled obyčejném venkovské stavení, je ve skutečnosti malá soukromá ZOO. Vstup je zdarma, a přitom zvířátek tu jsou stovky. Asi nejvíc je opeřenců, od papoušků, andulek, bažantů a slepic až po pštrosy a snad všechny u nás žijící dravce. Je tu třeba impozantní exponát krkavce. Nikdy bych nevěřil, že tenhle pták může být takhle veliký. Místní krkavec má zobák určitě 12 cm dlouhý a na dva prsty široký, rozpětí křídel hodně přes metr. Když se na vás podívá, raději uhnete pohledem. Ale jsou tu i savci, třeba klokani nebo surikaty, různí plazy, pavouci…. No opravdu nečekaně zajímavé zpestření cesty po jižních Čechách.
Gigant v polích
Z Putimi pokračujeme v duchu našeho motta směrem na Sudoměř. Cesta vede po vesnické asfaltce 3. třídy, více méně bez dopravy a výrazného převýšení. Před Sudoměří se objeví první upoutávky na památník J. Žižky a pak už jej nelze minout. Jedete, jedete a najednou se zpoza stromů, uprostřed ničeho, ze tří stran obklopena rybníky, vynoří jedna z největších skulptur u nás - monumentální socha vojevůdce Jana Žižky, připomínající jeho vítězství v bitvě u Sudoměře. V památné bitvě se zde husité ubránili přesile královského vojska a strakonických křížovníků především díky vozové hradbě a šikovnému využití terénu, konkrétně rybniční hráze a bahnitého dna vypuštěného rybníku. Památník vznikl u příležitosti pětistého výročí bitvy a monumentální 16metrová stavba je celá tvořena kamennými kvádry. Od sochy vojevůdce se kousek vrátíme a pokračujeme směrem na Kestřany. V jinak nenápadné vesničce jsou dvě impozantní tvrze, bohužel jedna je nepřístupná a ta druhá je zatím ve fázi oprav, ale i tak stojí za zhlédnutí. V nohách máme už 30 km a žádný občerstvení, takže je nejvyšší čas se po něčem kouknout. Kousek nad Kestřanami se rozkládá golfové hřiště s hezkou restaurací, která není zaplaťpánbůh určená jen pro golfisty. Na čepu je celkem kvalitní lokální pivo (Čížkovský ležák) a kuchyně rozhodně není špatná, byť cenově odpovídající peněženkám golfistů. Ale vynaložených peněz nelitujte, ke kvalitnímu jídlu a pití tu servírují překrásný výhled do krajiny a pro děti tu je dětské hřiště plné atrakcí. A v klidu si dopřejte, do cíle zbývá sedm kilometrů, tři opět po asfaltce, pak přejedete Otavu přes Zátavský most (přesně v těchto místech vedla na konci 2. sv. války demarkační linie) a poslední čtyři po lesní cestě podél Otavy. Stylové a hezké rozloučení s Cyklotoulkami okolo Písku.