Dnešní Cyklotoulky nás provedou Píseckem, projedeme si téměř sto let starou turistickou cestu, která spojuje královské město Písek s králem českých hradů – Zvíkovem.
Sladovna s vodotryskem
Výše popsaná cesta má dokonce své jméno, jmenuje se Sedláčkova stezka a začíná přímo v centru Písku. Původně měřila asi 25 km, ale po napuštění Orlické přehrady (stalo se roku 1962) se musela její trasa změnit a trošku protáhnout. Což ale nakonec nebylo ke škodě, protože se díky tomu podíváme i do vesničky, kde se natáčel asi nejlepší český ,,western". Ale všeho dočasu, nejdříve se porozhlédneme trošku po Písku samotném. Sedláčkova stezka začíná u nejstaršího dochovaného mostu v Čechách, kterému se dnes říká Kamenný. Ale nebylo to tak vždycky, jeho původní název zní Jelení. Podle pověsti se totiž měl most pojmenovat podle toho, kdo jej první přejde. A k údivu všech to nebyl ani významný domorodec, urozený šlechtic, či na v době otevření mostu na návštěvě pobývající panovník, nýbrž čtyřnohý obyvatel zdejších lesů… A jedna zajímavost, byť byl most stavěn v gotickém slohu, je zdoben replikami barokních soch na svých ochozech a originály pohádkových soch z písku (vždyť jsme přece v Písku), tyčících se na nábřeží Otavy. Dalším zajímavým tipem k návštěvě přímo v Písku je místní Sladovna. Byla postavena koncem 19. století a jako sladovna sloužila až do roku 1973, pak se změnila na skladiště a začala pomalu chátrat. Chátrala ovšem jen do doby, než se objevil nápad změnit sladovnu s malým s, na Sladovnu s velkým S. Toho místní dosáhli tím, že zde vybudovali nádherné kulturní centrum, jehož součástí je mimo jiné Expozice dětské ilustrace, Prácheňské muzeum či skvěle fungující infocentrum. A aby to nebylo tak akademické, je tu i příjemná a útulná hospoda a celé nádvoří Sladovny působí jako malá oáza, kde nechybí ani vodotrysk.
Je třeba navštívit Varvažov
Ale vzhůru do sedel, od roku 2006 je Sedláčkova stezka, v modifikované trase o délce 35 km, zrenovována jako cyklostezka č. 1225 a tak se jí podíváme na zoubek. Prvních pět kilometrů vede při pravém břehu Otavy, tedy víceméně po rovince, navíc je tu stezka z větší části vyasfaltovaná, takže opravdu pohodička. Řeka je tu příjemně divoká, trošku zvlněná a čistá, což láká rybáře a koupače. Tahle idylka končí po pěti kilometrech, kdy se musíte dostat na druhý břeh, k čemuž slouží Plynová lávka. Původně tu zřejmě vedl plynovod a lávka po stranách potrubí je taková přidaná hodnota, ale jak říká Rudolf Hrušínský ve filmu Adéla ještě nevečeřela: ,, co bysme neudělali pro tůristi´´. Od lávky se začíná stezka vlnit i vertikálně a začíná tak cyklisticky nejkrásnější úsek cesty. Řeku opustíte, což je sice z estetického hlediska škoda, ale zase se zbavíte rybářů a koupačů, a navíc vjedete do lesa. Ten je docela mimořádný, je tvořen směsí modřínů, smrků, borovic, habrů a lip, což je celkem unikát, podobné složení lesa jinde než u Otavy nenajdete. Skončí i asfalt (až na dva kratičké úseky) a začne příjemná lesní šotolina, která vás dovede až do Varvažova. Před pár lety by asi nikoho nenapadlo, že vesnická památková zóna, se statky ve stylu lidového baroka, ale i krásným barokním kostelem a zámkem bude místem, kde se odehraje příběh, podle mého soudu nejlepšího českého westernu, (myslím tím film, kde kladný hrdina bojuje proti přesile podlých a všehoschopných lumpů), ale stalo se. Snímek Je třeba zabít Sekala se natáčel právě zde. Na návsi je navíc skvělá hospůdka, takže Varvažov za návštěvu rozhodně stojí.
Na pivo na Zvíkov
Až do Varvažova je cesta skvěle značená, trošku matoucí je možná skutečnost, že označení cesty 1225 se občas změní jen na 12, ale když si na to zvyknete, určitě bloudit nebudete. Z Varvažova do Zvíkovského Podhradí je to trošku oříšek, ale úkol je jasný, musíte se dostat přes řeku, a když se vám to podaří, přijde i odměna. Minipivovar ve Zvíkovském Podhradí vaří opravdu skvělé pivo, v době mé návštěvy měl na čepu dva klasické ležáky, stout, ipu a k tomu i skvělou domácí citrónovou limonádu, odměna za překonání řeky více než dostatečná. A nemusíte ani porušovat zákon o prohibici, hrad je od minipivovaru vzdálen asi kilometr a v půli cesty je parkoviště, kde lze uzamknout po dobu prohlídky kola. Historie hradu Zvíkov je spjata s rodem Přemyslovců, jeho zakladatelem byl pravděpodobně Přemysl Otakar I. Areál hradu, patřící k nejvýznamnějším památkám středověké architektury u nás, je překvapivě útulný. Nabízí nádherný výhled na Otavu i Vltavu. Jak asi většina čtenářů ví, Zvíkov leží na soutoku těchto řek, či přesněji místa, kde Otava vtéká do vodní nádrže Orlík, což je místo mimořádně působivé. Přímo pod hradem je přístaviště lodní dopravy po Orlické přehradě, takže kdo má zájem, může si Zvíkov prohlédnout i z řeky. Zpět do Písku to vezměte pro změnu přes Oslov, Tukleky a Vojníkov. Cesta je to mimořádná hlavně tím, že není ničím mimořádná. Ale je klidná, pohodlná a celkem aut prostá a ukáže vám jižní Čechy, přesně tak jak je máte zafixované v podvědomí. Šťastnou cestu.
Tipy z výletu:
Sladovna Písek: Od roku 1864 do roku 1973 se zde vyráběl slad pro pivovary v Písku a Protivíně, pak budova nějaký čas chátrala a vletech 2005 – 2007 prošla rekonstrukcí. Výsledek za návštěvu rozhodně stojí. Budova je krásná zvenku i zevnitř. Na nádvoří je krásná oáza s vodotryskem i útulná hospoda. Interiéry si zachovaly původní trámovou výdřevu, která spolu s dřevěnými podlahami krásně vodní. Uvnitř je hned několik expozic, z nichž nejproslulejší je asi ta věnovaná dětským ilustrátorům. Je tu i Písecké Infocentrum.
Městská elektrárna: Je nejstarší fungující hydroelektrárnou v Čechách. Byla zřízena po úspěšné demonstraci osvětlení centra města Františkem Křižíkem 23. června 1887. Písek se tak stal prvním městem v Čechách se stálým veřejným elektrickým osvětlením. Patří do seznamu kulturních památek. Při prohlídce provozních prostor lze pozorovat dvě původní francisovy turbíny v chodu, společně s vůní oleje dávají expozici příjemný nádech první republiky nebo možná spíš atmosféru verneovek, záleží na osobním založení.
Varvažov: V roce 1995 byl vyhlášen vesnickou památkovou zónou. Téměř na pětníku tu můžete objevit kostel, zámek a nádherné vesnické usedlosti ve stylu venkovského baroka. Díky své přitažlivosti sloužil často jako kulisa filmů, natáčel se tu třeba Plavecký mariáš, či Je třeba zabít Sekala. Na návsi je skvělá hospoda U hastrmana.
Zvíkov: Někteří jej nazývají králem českých hradů, jiní pravou perlou mezi českými hrady. Každopádně je díky své poloze, na skalním ostrohu oddělující od sebe Otavu a Vltavu, opravdu výjimečný. Při návštěvě je překvapivě útulný a relativně malý. Ale jak se říká co je malé, je i milé. Karel IV Zvíkov dokonce tak miloval, že si ho zvolil (ještě před vybudováním Karlštejna) jako místo uložení korunovačních klenotů.
Otava: Je skutečně zlatonosnou řekou, jejíž bohatství inspirovalo i zakladatele Písku. Než vteče do Vltavy, urazí úctyhodných 111 kilometrů. Patří mezi naše nejčistší a nejkrásnější řeky, v minulosti se tu vyskytovali dokonce i perlorodky. Navíc má poměrně svižný tok, což z ní činí jednu z nejvyhledávanějších řek mezi opravdovými vodáky. Zajímavé je, že nemá vlastní pramen, vzniká soutokem Vydry a Křemelné u Čeňkovy pily na Šumavě.