Přírodní charakter krajiny, hluboké lesy, četné vodní plochy a sychravější podnebí než byste čekali - na vlastní kůži tak pocítíte, proč se zdejší území na pomezí Čech, Moravy a Rakouska nazývá Česká Kanada. Autorem tohoto emotivního názvu pro zdejší oblast však není lid, jak by se mohlo zdát, ale pražský novinář J. A. Trpák, který jako jindřichohradecký rodák tento kraj velice miloval, tudíž pro jeho propagaci zvolil toto sousloví, které je ovšem více než výstižné.
Ve Slavonicích i pod nimi
Jednou z bran do České Kanady jsou Slavonice, nevelké městečko na jejím východním okraji, pyšnící se nádhernou městskou památkovou zónou se souborem goticko-renesančních domů, které jsou z větší části obsazeny galeriemi, muzei a příjemnými hospůdkami či kavárnami. Slavonice na vás zapůsobí klidným, mírumilovným dojmem a jejich konzervatismus si můžeme doložit i na tom, že počet stálých obyvatel od roku 1850 je prakticky stejný. Bouřlivé dějiny jakožto příhraničnímu městečku se Slavonicím samozřejmě nevyhnuly, ale jak si můžete ověřit na vlastní oči, na kráse jim neubraly. Ještě než odsud odjedete, nezapomeňte navštívit Slavonické podzemí, které je unikátní technickou a historickou památkou nacházející se přímo pod centrálním náměstím. Ručně vysekané chodby v rulovém masivu kromě toho, že měly odvádět podzemní vodu, sloužily i jako spižírny a řemeslné dílny pro činnosti vyžadující stálou teplotu a chlad. Ovšem pozor, chodby jsou leckdy velice úzké, tudíž statnější cyklisté by si o nich měli nechat raději jen vyprávět.
Cesta na Landštejn
Je těžké Slavonice opustit, ale jejich okolí za návštěvu rozhodně stojí. Vyrážíme na západ směrem na Staré Město pod Landštejnem a první zastávkou je asi tři kilometry vzdálená Maříž, osada proslulá svojí keramikou, kde si každý může dokonce namalovat svůj hrnek. Je zde i možnost se občerstvit, my jsme však dosud plni s výchozího místa trasy, a tak se vydáváme dále. Po dvou kilometrech nás čeká Trojmezí Čechy, Morava, Rakousko, tedy místo, kde se střetávají hranice těchto zemí a pak již Staré Město pod Landštějnem. Zde se doporučujeme posilnit, protože před námi je již výstup na Landštějn, který není úplně jednoduchý. Hrad je dnes zrekonstruovaný, ale bez stálého depozitáře, což jen umocní jeho rozlehlost a členitost. Výstup po schodech na hradní věž je těžký, ale odměnou je krásný výhled na okolí a nedalekou vodní nádrž, která svoji rozlohou 40 ha krásně doplňuje zdejší scenérii. Mohutná stavba s románským jádrem a prvky gotiky i renesance na vás určitě zapůsobí a budete-li mít štěstí, můžete zde spatřit i skupinu historického šermu, která vás navrátí o hezkých pár století zpátky. Nedaleko Landštjena stojí bizoní farma, která vás doslova ohromí - dospělý samec bizona dorůstá totiž až do váhy jedné tuny a výšky necelých dvou metrů a těchto sudokopytníků tu chovají na třicet. Kdo má odvahu, může si tu domluvit i jízdu mezi bizony (my ji neměli).
Nejsevernější místo Rakouska a stará Nová Bystřice
Cesta se nyní příjemně vine pohraničními lesy a my podél hranice pokračujeme směrem na Peršlák. Zde najdeme příjemnou lesní restauraci a hotel, až překvapivě noblesní. Kousek odsud se pak nalézá Kámen Republiky vztyčený na památku naší vlasti s jednoznačným nápisem "Naše je a naše zůstane". Též se nyní nalézáme na nejsevernějším místě Rakouska. Nám Čechům to připadá poněkud směšně, neboť my máme své Hřensko, které je mnohem, mnohem severnější, ale budiž. Před námi je již nejstarší obec zdejšího kraje, Nová Bystřice. Ta je součástí hned dvou přírodních parků. Na západě se rozkládá menší z nich: Homolka – Vojířov, na sever a východ leží Česká Kanada. Naši pozornost v Nové Bystřici na první pohled upoutalo množství dřevěných soch. Jsou výsledkem letních řezbářských sympózií a zanechali je tu pro potěchu místních i návštěvníků umělci slavní i ti, na které sláva ještě čeká. Městečko samotné není velké, žije tu asi tři tisíce obyvatel, ale co není velké, může být útulné. A to tady bezezbytku platí. Z historických památek se dochovaly městské hradby, vodní příkop, kašna či morový sloup a několik kostelíků. A to všechno na pětníku. Není divu, že historické centrum města je městskou památkovou zónou. Nejen pro cykloturisty v Bystřici připravili 4 naučné stezky a městem vede několik cyklotras včetně dálkové cyklotrasy Greenway Praha – Vídeň. A pak je tu ještě jedna kuriozita. Zdejší úzkorozchodná trať.
Cyklistika ve vlaku a Cimrman v Kaprounu
Ani nevím, bylo-li to únavou, či spíše neodolatelnou chutí vyzkoušet tento neortodoxní vlak na vlastní kůži. Zkrátka najednou jsme seděli v historickém vagónu a pelášili směrem na Kunžak a Jindřichův Hradec. Jízda tímto vláčkem je fantastický zážitek a po naší zkušenosti doporučujeme spíše zadní vozy, ve kterých nejste tak snadnou obětí zplodin z lokomotivy a také je to blíže do restauračního (sic!) vagónu, kde si můžete cestu zpříjemnit mnoha nápoji všeho druhu. Pozorování nádherné krajiny České Kanady je z oken úzkololejky minimálně stejně působivé jako ze sedla koně, ale my si začínáme uvědomovovat, že jsme především cyklisté, a tak v Kaprounu opouštíme dostavník a opět nasedáme do sedel kol. Zdejší železniční zastávka je zajímavá tím, že zde byl z vlaku vyhozen slavný český všeuměl Jára Cimrman, a i proto zde můžete nalézt zřícenou mohylu a památní desku.
Vzhůru na Hlubokou (malou)
Naše další cesta z Kaprounu je sice nepoměrně náročnější než putování na hřbetu železničního oře, ale pořád krásná. Pohybujeme se nyní nekonečnými lesy v prakticky standardní výšce 700 metrů nad mořem a čas od času si vychutnáváme skvělé výhledy do krajiny. Když už se zdá, že toto putování nebude mít konce, přichází táhlý sjezd do Českého Rudolce, naší dnešní poslední zastávky. Kromě toho, že se zde doporučujeme najíst, pak také rozhodně nevynechejte návštěvu zdejšího symbolu: zámku Malá Hluboká. Tato stavba skutečně vypadá jako menší sestra té známější starší. Bohužel zdaleka se nenachází v takové kondici, což je škoda, ale snad se brzy najdou prostředky na její rekonstrukci. Před námi je nyní již jen asi osm kilometrů jízdy a slavnostní uzavření cyklistického okruhu ve Slavonicích.